Čas a místo modlitby

Ve který čas?

Čas modlitby je určován rytmem života, rytmem světla a noci, rytmem dne, který prožíváme, rytmem střídání pracovních dní a neděle, rytmem různých období roku.

V řádu dne stojí v popředí ranní a večerní modlitba a modlitba před jídlem. V řádu týdne je to neděle se svým trojím rozměrem slavení (Bůh, rodina, osobní odpočinek). V řádu roku jsou to liturgické doby, které nás hlouběji uvádějí do tajemství Ježíšova života.

Neustálá modlitba

Svatý Pavel nás v listu Soluňanům vyzývá: „Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši.“ (1Sol 5,17-18) První věc, která nás napadne při přečtení tohoto úryvku: to přeci není v lidských silách. Ale přes to, celá historie křesťanství tuto výzvu brala velice vážně. Jde tedy o to jak tuto výzvu uskutečnit.

Zajímavou odpovědí na otázku jak, podává Origenes ve svém spisku O modlitbě: „Ten se neustále modlí, kdo spojuje modlitbu s dobrými skutky…“ Slovo modlitba je totiž potřeba brát v širším smyslu slova. Vše, co konáme ve shodě s Boží vůlí, nás k Bohu povznáší a stává se modlitbou.

Východiskem k výzvě neustále modlitba je modlit se krátce, ale často. Posvěcovat den, činnost střelnými modlitbami, častým svěřováním jakékoli činnosti Bohu a prožíváním každodenních situací s Bohem.

Jak dlouho?

Modlitba především potřebuje svůj čas, aby mohla zdárně začít, rozvinout se, dosáhnout plnosti a patřičně doznít. Je-li příliš krátká, dostává ráz něčeho nedůležitého a stává se neuctivou. Myšlenky a slova nemohou být správně vyjádřeny, opotřebují se a člověk nakonec neví, k čemu by to prázdné konání mělo být.

Příliš dlouhá modlitba zavání nebezpečím, že se budeme skutečně modlit jen několik málo minut.

Člověk si musí zachovat určitou volnost. Zároveň musí mít na paměti lstivost lidského srdce, které si dokáže upravovat měřítka podle svých přání. Vždy se vkrádá přesvědčení, že na modlitbu máme málo času, abychom ji přerušili a šli se věnovat těm nejméně užitečným věcem, na které je vždy času dost.

Sv. Tomáš Akvinský říká: „Při každé věci má být délka přiměřená cíli, podobně jako množství jídla zdraví. Když se ta míra naplní, nedá se pokračovat bez nudy. Nemůže se tedy prodlužovat víc ani modlitba.“ /sv. Tomáš Akvinský in: Tomáš Špidlík – Prameny světla str. 356/

Ten, kdo tvrdí, že někoho opravdu miluje, a přitom by mu za celý den nedal žádné znamení lásky, nemiluje doopravdy. A stejné je to i s Bohem. Ten, kdo ho opravdu hledá, mu dá vždycky alespoň na okamžik najevo svou touhu po jeho blízkosti a přátelství. Ráno vstát a darovat Bohu celý den, poprosit ho o požehnání a pozvat ho do všech setkání a nesnází! Děkovat mu, zvlášť u jídla! V závěru dne vložit všechno do Božích rukou, poprosit za odpuštění a vyprosit od něho pokoj pro sebe i pro druhé. Úžasný den plný znamení lásky vyslaných k Bohu. /YOU Cat – katechismus pro mladé, čl. 499 /

Kde?

Nejvlastnějším místem modlitby je kostel. Zde se koná Modlitba všech modliteb, společná Modlitba všech věřících, ve které Ježíš Kristus všechny naše modlitby předkládá svým jménem, v Duchu Svatém, Bohu Otci. Kostel je také přednostní místo pro adoraci – klanění se Kristu přítomnému v Eucharistii.

Bylo by dobré objevit kostel jako dům Otce, v němž má každý věřící od nemluvňat po seniory své domovské právo. Věřící by v sobě měli pěstovat toto vědomí domovského práva a vyhledávat kostel při svých každodenních cestách kolem, jako místo klidu, ztišení, soustředění, uvolnění, útěchy, odvahy a posily.

Důležitým místem pro modlitbu je domácí modlitební koutek s Křížem nebo Ikonami a Písmem svatým. Toto místo je potřebné, aby člověk „ve skrytu“ v přítomnosti Boha Otce předkládal své modlitby a věnoval svůj čas Bohu. V křesťanské rodině pak takovéto modlitební místo (oratoř) napomáhá společné modlitbě.

V místech, kde jsou kláštery či exerciční domy, je posláním těchto komunit, či domů umožnit věřícím účast na společné modlitbě breviáře a poskytnout jim potřebnou samotu pro intenzivnější modlitbu.

V neposlední řadě je místem modlitby celý svět. Zvláště pak příroda, jejíž krása odkazuje na krásu Stvořitele a přímo vybízí ke chvále jeho velikosti.

Katechismus katolické církve; YOU Cat – katechismus pro mladé; Guardini Romano, O modlitbě; Špidlík Tomáš, Prameny světla