P. Pavel Jan Souček, OPraem.
Narodil se 23. června 1877 v Nesovicích č.p. 15 v rolnické rodině Františka a Marie Součkových. Kněžské svěcení přijal 28. července 1901 v Brně a primiční mši sv. sloužil ve zdejším farním kostele sv. Petra a Pavla v Milonicích. Dva roky byl kaplanem ve Stonařově, odkud 19. srpna 1902 žádá o „milostivé přeložení.“ Jeden rok pak působí jako kaplan v Brně – Komárově v kostele sv. Jiljí.
Do kanonie premonstrátů v Nové Říši byl P. Pavel přijat 2. srpna 1903. Po noviciátu a vykonání řádových slibů v Nové Říši přechází z dosud neznámých důvodů na krátkou dobu do kláštera v Praze na Strahově. Velmi brzy se však do Nové Říše vrací a je zde zvolen převorem kláštera.
Opatem kanonie premonstrátů v Nové Říši na Moravě je jmenován papežem Benediktem XV. od 13. listopadu 1919 (není volen) a současně s tímto úřadem dále vykonává funkci převora. Je to v nelehkých časech, kdy církev prožívá vnitřní krizi po ukončení I. světové války a v počátečním období po vzniku samostatné Československé republiky. Jako opat a převor v jedné osobě se P. Souček staral především o prosperitu klášterního statku, jehož výnos byl jediným zdrojem obživy celého společenství. Pod jeho vedením se kanonie s velkým úsilím a za nemalých obětí pustila do duchovní i hmotné obnovy kláštera.
Že tato snaha byla úspěšná a přinášela ovoce, svědčí i to, že novoříšským premonstrátům byla svěřena duchovní správa v Brně – Židenicích. Ti zde v roce 1932 zahájili stavbu nového kostela. Jeho projekt je na svou dobu velmi moderní a i dnes splňuje po stránce umělecké i funkční ta nejpřísnější měřítka. Kostel byl dokončen v roce 1935 a zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději. U kostela byl pak zřízen rovněž řeholní dům, později – v roce 1936 – byli řeholníci tohoto kláštera pověřeni otcem biskupem k duchovní správě brněnské farnosti Zábrdovice.
Opat Souček při své náročné službě nezapomínal ani na rodnou obec a farnost, ze které pocházel. Pokud mu to bylo možné, rád navštěvoval své rodiště. Svůj vztah k rodnému kraji také prokázal tím, že byl mecenášem stavby nové kapličky sv. Jana Nepomuckého v Nesovicích. Tímto činem chtěl něco vykonat ke cti a chvále Boží v roce, kdy dokončil 60 let svého věku a 35 let kněžství. Jako vzpomínka věřících zdejší farnosti na něj mu byla odhalena v roce 1969 na této kapličce pamětní deska.
Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byl klášter v Nové Říši dne 29. května 1942 přepaden ozbrojenými příslušníky SS a premonstráti odvezeni nejprve do Jihlavy, odkud byli o něco později převezeni do Kounicových kolejí v Brně a nakonec transportováni do Osvětimi. Tam P. Pavel Jan Souček po nákaze tyfem dne 28. ledna 1943 umírá.
Když se po roce 1989 premonstráti do kláštera v Nové Říši vrátili, při slavnostní děkovné bohoslužbě tehdejší opat P. Augustin Antonín Machalka vzpomínal na poslední loučení svého předchůdce otce Pavla s tímto místem. Když byl jako poslední vyváděn strážnými z kláštera, tak u jeho brány poklekl a políbil práh dveří.Tím se chtěl rozloučit za sebe i za spolubratry s tímto milovaným místem. To se ale nelíbilo příslušníkovi SS, který ho střežil. Ten ho proto při tomto posledním loučení surově nakopl.
V současné době bylo zahájeno předběžné šetření o možnosti prohlásit otce opata a jeho čtyři spolubratry, kteří s ním v Osvětimi zahynuli, za blahořečené.
Svou prací se opat Souček nemalou měrou zasloužil i o zachování skutečně významné klášterní knihovny založené již v 15. Nemalou zásluhou opata Součka bylo i to, že v dobách velkých hospodářských krizí po 2. světové válce a ve třicátých letech minulého století mohl být klášter i zdrojem stálé obživy celé řadě rodin zdejšího chudého koutu Českomoravské vysočiny. V tomto výčtu zásluh opata Jana Pavla Součka rovněž nesmíme opomenout ani jeho vytrvalé pastorační úsilí.
Tělesné ostatky P. Součka sice spočinuly v hromadném hrobě daleko od domova, ale věřící z kraje, ve kterém prožil největší část svého života, mu – a také jeho spolubratřím – upravili alespoň symbolický hrob na hřbitově v Nové Říši. Ten nám připomíná jejich tragický osud i jejich odkaz současným generacím.
P. Stanislav Ledabyl
Narodil se 13. února 1919 v Uhřicích. Po vysvěcení na kněze v Brně 19. června 1943 působil do září 1950 jako kaplan v Tišnově, kde se příkladně staral o věřící mládež. O tom svědčí i jeho dopis na biskupskou konzistoř z 25. června 1946, ve kterém žádá o povolení sloužit každý den mši svatou na dětském táboře, kterého se účastnil s oddílem Junáka. Od září roku 1950 do léta roku 1951 byl administrátorem fary v Doubravníku.
Bohužel, i P. Stanislav se – tak jako mnoho dalších jeho současníků kněží – stal obětí komunistického teroru. Byl totiž 26. července 1951 zatčen a 11. června 1952 odsouzen Státním soudem v Brně v procesu s desetičlennou skupinou „agentů Vatikánu, organizátorů rozvratných skupin, špionů a teroristů“, jak je označovaly tehdejší sdělovací prostředky. Šlo v podstatě o odsouzení činnosti katolické akce v souvislosti se studentským hnutím (JOC – Katolická dělnická mládež) reprezentovaným především P. Oto Mádrem, profesorkou Karlovy univerzity Růženou Vackovou a fyzikem Vladimírem Juklem působícím na univerzitě v Bratislavě. K těmto lidem byla připojena pracovníky StB založená falešná provokační protistátní skupina, která působila na Tišnovsku. Aby celá akce vypadala hodnověrně, shodili zde strůjci provokace z letadla jako parašutistu–diverzanta dokonce jejího estébáckého zakladatele. Ten navázal mimo jiné i styk s některými studenty vyhozenými z brněnských vysokých škol při prověrkách po únoru 1948 a dvěma těmto studentům přislíbil, že je převede přes hranice. Nejprve je schovával v lesní chatě – údajně do doby, než se naskytne vhodná příležitost pro přechod hranice. Když se však čekání prodlužovalo, začali mít studenti podezření, že ve skutečnosti jde o provokaci bezpečnostních složek, o čemž se posléze také přesvědčili. Chtěli proto utéci, ale „jejich“ diverzant je překvapil a pokusil se jim v útěku násilím zabránit. Při potyčce byl však zabit. Tato nešťastná událost byla vítanou záminkou k pozatýkání provokatérem vytvořené protistátní skupiny. Zatčení byli při procesu před Státním soudem obžalováni společně s představiteli katolické akce. Komunisté chtěli soudem prokázat přímou souvislost mezi činností kroužků katolické akce a nešťastným usmrcením provokatéra, které komunisté označovali jako vraždu. Oba studenti byli za svůj čin odsouzeni k trestu smrti a celá řada nepohodlných osob byla při této příležitosti odsouzena k dlouhodobým trestům vězení. Mezi těmito potrestanými byl i rodák z milonické farnosti P. Stanislav Ledabyl, který se s oběma studenty znal, protože býval jejich katechetou na obecné škole. V procesu byl P. Stanislav Ledabyl odsouzen k trestu vězení v délce trvání čtrnáct let.
Propuštěn na svobodu byl P. Ledabyl při amnestii v květnu 1960. Po propuštění pracoval jako dělník v Elektrotechnických závodech EJF v Brně, a to až do 1. září 1967, kdy byl ustanoven administrátorem v Brankovicích.
Období působení patera Stanislava v Brankovicích bylo poznamenáno celou řadou nepříznivých okolností a obtíží, které jistě přispěly ke zhoršování jeho zdraví. Především ho trápil chátrající neutěšený stav zdejšího kostela a fary, kam se ani nemohl nastěhovat. Musel dojíždět z Uhřic na motocyklu, kdy se při jedné cestě i vážně zranil. Vztahy s jeho přímým církevním nadřízeným rovněž nebyly ideální. Především jej ale trápila nová politická situace spojená s nastupující „normalizací“, která zhatila veškeré plány do budoucnosti včetně jeho naděje na rehabilitaci.
P. Stanislav umírá 6. ledna 1973 na perforaci žlučníku v nemocnici ve Vyškově. 10. ledna 1973 se konalo poslední rozloučení s ním v Uhřicích. O den později – 11. ledna 1973 – byli při pohřebních obřadech ve farním kostele v Milonicích do kostela vpuštěni pouze nejbližší rodinní příslušníci zesnulého. Okresní církevní tajemník, který byl vykonavatelem církevní politiky státu, toto rozhodnutí odůvodňoval jako zdravotnické opatření, které mělo zabránit šíření kulhavky a slintavky u skotu. Ostatní farníci a početná skupina smutečních hostí, která přišla i zdaleka (včetně spolubratří kněží a bývalých spoluvězňů) se mohla s P. Stanislavem rozloučit teprve na zdejším hřbitově, kde byl pochován do kněžského hrobu.
P. Jan Pospíšil, SJ
Narodil se 10. prosince 1920 v Milonicích (č. p. 12) a hned dva dny na to, dne 12. prosince 1920, byl pokřtěn v milonickém kostele tehdejším farářem P. Ignátem Kolískem. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně v roce 1939 začal studovat v Praze na Vysoké obchodní škole a 7. září 1942 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. Filozofii studoval na Velehradě a v Brně; v letech 1947 a 1949 učil ruštinu na gymnáziu v Bohosudově. Zahájená teologická studia v Trnavě mu přerušila komunistická likvidace řeholního života v dubnu 1950. Po filozofických a teologických studiích byl během vojenské služby u PTP dne 19. listopadu 1950 tajně vysvěcen na kněze na Slovensku v Rožnavě biskupem Dr. Robertem Pobožným. V letech 1954 – 1984 pracoval ve slévárně ČKD Praha-Vysočany, a to až do svého odchodu do důchodu. Tehdy dostal souhlas k výpomocné duchovní službě v Praze na Proseku, kde bydlel. Od roku 1990 je až do své smrti byl členem pražské jezuitské rezidence u kostela sv. Ignáce. Zde po deset let vyučoval angličtinu na Střední zdravotní škole, potom i soukromě. Jako kněz vypomáhal službou kazatele a zpovědníka. Zemřel 15. září 2011.